O zatoulaném vajíčku aneb jak jsem o život málem přišla

Tento článek jsem sepsala na základě vlastní zkušenosti. Myslím, že může být přínosný pro všechny ženy, neboť mimoděložní těhotenství je něco, co může potkat téměř každou z nás.

Přesně čtrnáct měsíců po porodu mladší dcery jsem snídala párky. Menstruaci jsem měla od porodu velmi nepravidelnou a slabou. Tušila jsem, že od posledního krvácení je doba trošku delší, a proto když mě u snídaně tupě bodlo v podbřišku, měla jsem za to, že se dostavila menstruace. Bolest byla silná, ale ženy trpící na silné menstruační bolesti by ji klidně mohly považovat za běžnou. Udělalo se mi trochu nevolno, párek ztratil chuť. Standa právě odjel se synem do školky a já jsem se odbelhala na gauč. Po půlhodině bolestí jsem volala Standovi, aby přijel domů, že mi není dobře. Bolest se rozšířila do celého břicha, měla jsem za to, že jde o střevní obtíže. Během tří hodin jsem několikrát zvracela a měla průjem. Nedokázala jsem stát, motala se mi hlava, nedokázala jsem delší dobu mluvit, aniž bych se nezadýchala. V té době mě již břicho tolik netrápilo, bylo mi spíš na zvracení, byla jsem slabá.

Do dvanácté hodiny jsem „vyhrávala“ v diskusi se Standou o tom, zda zavolat nebo nezavolat sanitku. Nechtěla jsem do nemocnice, měla jsem za to, že je to nějaká střevní chřipka. Po poledni jsem však začala ztrácet vědomí a nedokázala jsem ani mluvit. Teď už vím, že to vše bylo tlakem, který klesl následkem vnitřního krvácení. Sanita u nás byla do tří minut. Čtyři různé přístroje mi nebyly schopny změřit tlak, jak byl nízký. Já vyslovila domněnku o tom, že by to mohl být žlučník, neboť jsem předevčírem jedla krevety, po kterých mi nebylo dobře. Odvezli mě do blízké nemocnice se slovy, že se jim nikdy nestalo, že by nemohli naměřit tlak.

Rada první: S vyslovením vlastní diagnózy buďte velmi opatrní, může se Vám to vymstít.

Na ambulanci proběhlo klasické kolečko – podpisy, souhlasy, odběry krve. Opět jsem převyprávěla příběh o snídani, párcích (prý kolik jich bylo?), krevetách, bolesti, zvracení a průjmech. Vyslovila jsem domněnku ohledně žlučníku. Doktor velmi mladého věku mi zvedl nohy a po mém překvapeném výkřiku bolesti usoudil, že jde opravdu o žlučník. Krevety, byť snězené dva dny nazpět, prý způsobily zánět. Nasadili mi kapačku na bolest a poté na zklidnění žlučníku. Bolest, kterou vyvolal lékař zvednutím nohou, se však usadila v hrudníku. Při sebemenším pohybu pánve, ramen či hlavy se ozvala s takovou silou, že jsem řvala bolestí. Já, která jsem rodila děti bez analgetik. Já, která jsem chodila se zapíchnutým tělískem do děložního čípku. Řvala jsem tak, že se sbíhali všichni z okolních místností. Koukali na mě jako na hysterku. Vykapala mi přece celá kapačka na potlačení bolestí. „Proboha, paní, jak jste rodila??“ Ubíhaly hodiny na ambulanci, kdy si mě téměř nikdo nevšímal. V poloze vleže mi bylo skoro dobře. Dokonce jsem si myslela, že mě pustí, a že ještě stihneme odjet na dovolenou. Tlak stále nebyl měřitelný.

Odpoledne přiběhla mladá lékařka se slovy: „Neměla jste úraz“? O ničem nevím. Chtěla mi vyšetřit konečník, prý jestli nekrvácím. Ve chvíli, kdy mě chytla za rameno, že mě otočí, jsem zařvala bolestí, až uskočila. Zkusím tu bolest popsat. Ženy, které rodily bez medikamentů, si jistě vybaví kontrakce před porodem. Tyhle kontrakce při každém pohybu ochromily mou hruď natolik, že jsem nemohla dýchat. Celý hrudník jsem měla v neskutečné křeči, řvala jsem bolestí a lidi koukali a nechápali. Opět jsem udělala tu chybu, že jsem vyslovila domněnku, že se jedná o skřípnutý nerv.

Rada druhá: Pokud máte možnost, gůglujte. Na tři kliky jsem po operaci zjistila, že šlo o jasnou známku vnitřního krvácení.

Následovala vyšetření – rentgen, sono, magnetická rezonance. Každý přesun z lehátka na lehátko trval 5 dlouhých minut, kdy jsem centimetr po centimetru posouvala pánev a ramena tak, abych se nedostala do křeče. Sestry, lékaři, nikdo nechápal. Před každým vyšetřením se ptali, zda nejsem těhotná. Bohužel jsem o těhotenství, jako mnoho jiných žen, nevěděla. A možná právě proto jej nebrali v potaz. Měli by? Já myslím, že ano.

Rada třetí: Nikdy neříkejte, že nejste těhotná. Vždy raději řekněte, že si nejste jistá.

Večer konečně přišli na to, že mám v břiše tekutinu. Šlo o útvar velikosti 17x10 cm, přes který ani nešlo vidět, co je v břiše. Na osm hodin, tedy dvanáct hodin po prasknutí vejcovodu, byla stanovena operace. Ptala jsem se chirurga, zda opravdu nemůže mít souvislost tekutina v břiše s bolestmi hrudi. Řekl, že mu není známa žádná příčina, která by tohle mohla způsobit, a že se jedná o dvě různé diagnózy. Prosila jsem ho, aby mi na sále píchli něco na uvolnění zad.

K operaci přizvali gynekologa. Trvala hodinu a čtvrt a po probuzení jsem byla v neskutečné euforii. Dobře jsem se vyspala a hlavně, nic mě nebolelo. Lékař mi řekl, že šlo o mimoděložní těhotenství, přišla jsem o levý vejcovod a litr krve.

Pooperační rekonvalescence je rychlá. Za dva dny jsem byla doma. Ve zprávě z nemocnice je diagnóza ruptura vejcovodu spolu se skřípnutým nervem. Má gynekoložka na prohlídce nevěřila vlastním uším. Silná bolest hrudi s nízkým tlakem je jasným signálem pro vnitřní krvácení po mimoděložním těhotenství. Prý můžu být ráda, že vůbec žiju. Někdy je smrt rychlá.

A proto, jak se tato skvělá gynekoložka vyjádřila, apeluji na všechny zdravotníky, ke kterým se může můj článek dostat: „Každé ženě v reprodukčním věku by s bolestmi břicha mělo být ihned odebráno hCG a uděláno sono, které případné mimoděložní těhotenství může odhalit.“ Může to zachránit životy nejen samotných žen, ale i jejich rodin.

Aktualizace: 9 dní po sepsání tohoto článku jsem se od své gynekoložky pracující mimo svou soukromou praxi také v dané nemocnici dozvěděla, že nemocnice přijala po mém případu určitá nová opatření. Do té doby nemělo oddělení chirurgie možnost testovat ženy na přítomnost hCG v krvi, nyní se to však mění a díky tomu bude mimoděložní těhotenství snadno odhalitelné :). Jsem moc ráda, že to takto dopadlo.

Lucka